To je zpráva, která v minulých týdnech proběhla prakticky všemi kávovými médii, ale i médii, která se věnují botanice.
Postupně pak zprávu převzala veřejnoprávní média v různých částech světa (BBC ) včetně českých médií (Horizont Česká televize)
Keř kávovníku – arabika
Podle výsledků studií hrozí z důvodů změny klimatu a těžby původních lesů, vyhynutí až 60% divokých kávovníků.
O jaké kávovníky jde?
Jaké je rozdělení druhů a odrůd kávovníků jsme psali v našem článku. Kávovníky, ale rozhodně nejsou jen arabika, odolnější robusta a liberika, která se používá především jako odolný základ pro následné přeroubování.
Botanický okruh kávovníků je mnohem širší. Jedná se o desítky druhů a odrůd, které jsou z hlediska komerčního pěstování jen velice málo prozkoumané. Proto jste o většině z nich asi ani nikdy neslyšeli. Přesto tyto divoké kávovníky, které rostou především na území Etiopie, Madagaskaru a v některých dalších okolních zemích trpí v důsledku těžby pralesů i klimatických změn. Klimatické změny dopadají samozřejmě i na kávovníky, které se pěstují pro běžnou produkci kávy. Důsledky jsou jednak rozšíření škůdců a nemocí kávovníků, ale i jiné dopady změny klimatu jako je mrznutí v místech, kde historicky nemrzlo apod.
Kávovníky s plně zralými třešněmi
Studie, kterou publikoval Science Advances 19.ledna 2019 popisuje právě jaké drastické změny u těchto pralesních káv probíhají.
Arabika představuje přibližně 60 % celkové produkce kávy, ale podíl pěstování robusty dále roste. Výhoda robusty a případně liberiky právě ukazuje jaké jsou možnosti a význam divokých káv, tedy původních druhů a odrůd. Oba tyto druhy jsou totiž mnohem odolnější vůči škůdcům i dalším vlivům, které kávovníky ničí.
Liberika se tak například používá jako odolnější základ pro roubování jiných druhů a odrůd. S rostoucím trhem s arabikou a její oblibou u konzumentů kávy dochází i k věcem na hraně legálnosti a sice nahrazování dražší arabiky levnější robustou – klasické matení zákazníků. Ale robusta má své uplatnění i v dalších segmentech kávového průmyslu a to především při výrobě instantních káv.
Přesto a nebo právě protože je celý kávový svět soustředěný především na tyto dva druhy, stoupá riziko i pro ně. Celá pestrá paleta divokých kávovníků (původních druhů a odrůd) by mohla být velkou příležitostí pro celkovou udržitelnost pěstování kávy. Problém je, že právě tato divoká druhová paleta se výrazně zmenšuje.
Zatím co probíhají výzkumy a praktické experimenty s jednotlivými odrůdami kávovníků druhu arabika i robusta, hledají se co nejodolnější, nejvýnosnější kávovníky s co nejlepším chuťovým profilem. Jenže ověření této trojkombinace v reálném prostředí je velice zdlouhavý a náročný proces. Často jsou splněny dvě ze tří podmínek, ale to není dost, protože každá z těchto podmínek znamená pro konkrétní farmáře výraznou výhodu a nebo riskantní nevýhodu.
Experimetnalni lot WCR na farme Dios Te Ama, Hauck family, Nikaragua
Jedním z příkladů může být rezistence proti kávové rzi. Dnes je již několik odrůd arabiky např. Marsellesa , které jsou na konkrétních stanovištích rezistentní proti kávové rzi. Ale problém je, že některé z těchto kávovníků mají dost špatný chuťový profil a tedy kávy z těchto kávovníků nebudou nikdy vysoce hodnocené a budou tedy celkově levnější oproti zajímavějším kávám. Otázkou je i dostupnost káv pro konkrétní kávové farmáře. Některé z těchto nových odrůd a hybridů se nedají pěstovat tradiční metodou tj. od semínka vypěstovaného na farmě. Kávovníkové keře tak musí farmáři nakoupit poměrně draho od dodavatelů, kteří je mají od velkých distributorů.
Problém druhové diverzity káv tedy je něco co by mělo zajímatnás všechny, ať už jste milovníci kávy nebo ne. Představuje to podobně jako vyhynutí konkrétních druhů zvířat nevratnou ztrátu pro naší planetu jako celek. A závěry studie jsou skutečně alarmující – celkově více jak 60% dosud známých divokých druhů kávovníků je ohroženo vyhubením. Z toho 13 druhů kriticky ohrožených, 40 ohrožených a 22 druhů zranitelných.
Opatření, která by pomohla, aby se tato situace změnila bohužel nejsou úplně jednoduchá. Je to kombinace ochrany deštných pralesů a divokých lesů v oblasti kávového pásu v jedné z nejchudších oblastí světa. Zajištění konkrétních vzorků a jejich zachování na globální úrovni i celková změna v přístupu ke klimatu. To, jak víme, je politicky náročné téma, i protože zdaleka překračuje jedno volební období a je jen málo politiků, kteří by uměli a především chtěli vnímat cokoliv, co je za horizontem jejich volebního období. Změna tedy bude muset probíhat na všech možných úrovních – každý podle svých možností a nástrojů.
Před dvěma lety jsme vyrazili směr Brazílie do oblasti Alto Mogiana podívat se na farmy Paula Toleda Campos. Na tehdejší cestě vznikla spolupráce a přátelství, které se dále prohlubovalo. Paulo přijel i se synem Paulinem do Prahy. A potkali jsme se na World of Coffee v Budapešti, kde jsme představovali jeho kávy a nabízeli je i dalším pražírnám. Letos jsme spolupráci posunuli ještě dále a jeli jsme během sklizně zpracovávat kávy z jednotlivých farem. Zkusit ještě zlepšit kvalitu zpracování a připravit několik experimentálních mikrolotů.
Prvním co Středoevropana v Brazílii překvapí, je obrovská rozloha, ale i velikosti a počty. Už příletem do Sao Paula cca 20 miliónového Babylonu jižní polokoule člověk vpluje do směsice kultur, přístupů, dialektů a obrovského spletitého města, kterému jakoby chybí naše rakousko-uherské měřítko a srozumitelnost. Město je spletité a neuvěřitelně rozsáhlé, ale umí mít i fantastickou atmosféru. Sao Paulo je obchodním centrem Brazílie, které na sebe navazuje většinu průmyslu. Oproti tomu Rio je zábavním místem o dost smutnější v současné vyhrocené bezpečnostní situaci, která ve městě vládne. Sao Paulo i při obrovské rozloze má dobré metro a člověk se v centru po většinu času cítí bezpečně.
Ze Sao Paula je to do centra kávového regionu Alta Mogiana asi 450 km tedy něco přes 5 hodin cesty pohodlným a velice dostupným autobusem. Celý region Alta Mogiana produkuje kolem 3 mil. bagů kávy ročně tedy 180 mil. kg což je přibližně 14% celkové roční produkce kávy v Brazílii. V tom Brazílie drží prvenství a pohybuje se kolem 2,6 mil tun kávy.
Rodinné kávové farmy ve France – Alta Mogiana
Když člověk srovnává situaci v Brazilské France s jinými kávovými regiony světa, kde se pěstuje arabika, je to jako srovnávat slona s králíky. Ovšem problém slonů je, že jsou příliš velcí. Podobné je to s kávou v Brazílii. Obrovské plochy farem, monokulturní pěstování a nutnost využívání technologií (harvestorů, třídících linek) oproti malým rozmanitým farmám a ručnímu sběru například ve většině Střední Ameriky. Zároveň je v Brazílii relativně vysoká cena práce a de facto zajištěny pracovní práva zaměstnanců. Přesto jsou podmínky na některých farmách velice smutné a v předchozích letech se objevily případy, kdy na farmách byla otrocká práce o tom více zde a nebo celý report zde. Situace je ale velice odlišná od některých afrických zemí, kde je samozřejmě mnohem větší podíl fyzické práce, minimální technologické zázemí a bohužel i mnohem více otrocké práce.
Jenže kávový svět není jen A) nebo B), jsou i mezi polohy a příkladem toho jsou rodinné farmy ve střední Americe. Ty někdy využívají ruční sběr, ale lepší technologické zázemí. A i pozice zaměstnanců je kdesi „mezi“, tedy může to být dobré, ale i špatné.
Od pár kávovníků až k devíti kávovým farmám
Paulo vyrostl na kávové farmě a už jeho dědeček byl farmář kávy. Jeho rodina pocházela z Toleda a čtyři bratři se po příchodu do Brazílie vydali na 4 různé strany. Dva z těchto bratrů v Brazílii založila nová města a pojmenovali je opět Toledo.
Přesto byla v rodině poměrně velká nedůvěra v kávu a její pěstování. Rodina si myslela, že je prostě lepší jít studovat a dělat třeba právníka, nebo konstruktéra. Stejně tak i Paulo získal vzdělání jako elektrotechnický konstruktér a během studií práva začal pracovat v Hondě. V roce 1981, když mu bylo 21 let nastala vlna mrazů, která zničila řadu kávovníků v regionu. Tatínek Paula se rozhodl, že už dále nechce pěstovat kávu a Paulo ho přemluvil, aby na něj převedl jednu z farem a to konkrétně farmu Bananal. Paulo převzal farmu, která v té době byla dost zničená a začal pěstovat kávu. Hodně pracoval i během víkendů, aby se mohl věnovat kávě. Na začátku měl 8 hektarů kávovníků. V roce 1984 koupil fazendu Mariana od svého strýce a své první auto – charakteristickou „fusku“ Volkswagen brouk – a i zde zasadil kávovníky. V roce 1986 odešel z práce a začal se plně věnovat pěstování kávy. Ve stejném roce prodal 40 bagů kávy a v tehdejších cenách si za to mohl koupit dvě auta.
na obhlídkách farem
Postupně začal díky prodeji vypěstované kávy přikupovat další pozemky kolem farmy St. Mariany. Prodal své auto, aby za něj mohl koupil hnůj na hnojení kávy. A jak říká: „Za kávu si můžeš koupit auto, ale za auto kávu nerozmnožíš“. Postupně pěstoval více a více kávy a zároveň stále více investoval do dalších pozemků. Dnes Paulo se svými dvěma sestrami vlastní a stará se o celkem 9 farem v celkové rozloze 320 hektarů. Co se zároveň změnilo, je pozice společnosti k farmářům. Když bylo Paulovi dvacet, řada lidí se na farmáře a jejich práci dívala jako na něco podřadného. Dneska se Paulo směje tomu, jak ho rodina odrazovala od toho, aby pěstoval kávu a věnoval se něčemu lepšímu a zároveň dodává, že Paulino, jeho syn má úplně opačnou pozici.
Průběh sklizně kávy
Jak jsem již zmínil, sklizeň je velice mechanizovaná. Základním problémem je celková logistika sklizně. Nejen z hlediska toho, co kdy sklízet (farmy jsou rozsáhlé a zralost třešní je různá), ale i z hlediska celého procesu zpracování po sklizni.
Rozhodování kam poslat harvestor – kombajn nejdříve, kam následně a jaké části a odrůdy sklízet, tak aby byla káva v nejvyšší zralosti, je skutečně velká logistická hra. Paulo má k dispozici dva kombajny, které se postupně posouvají po jednotlivých farmách. Je zároveň potřeba vysvětlit, že jednotlivé farmy jsou od sebe vzdáleny i desítky kilometrů a tedy pro přesun kombajnu z jedné farmy na druhou je potřeba další mechanizace.
Jednotlivé kávy jsou sbírány na konkrétních farmách po odrůdách, ale zároveň protože jsou farmy poměrně rozsáhlé i po dalších lokacích, nebo částech farmy a samozřejmě podle denních lotů. Kombajn tedy sklízí po řádcích kávu a rovnou ji dává do vozíku, který jede za traktorem. Z toho je káva přeložena na větší auto, krásnou fordku, kterou mistr logistiky Christiano několikrát denně přiváží sklizené kávovníkové třešně na jednu ze dvou farem, které mají k dispozici technologii na zpracování.
Hned po příjezdu jsme se vydali udělat obhlídku farem. A udělali společný plán, co chceme stihnout. Prošli jsme taky technické vybavení, které v některých případech potřebovalo vylepšit, a tak jsme se velice rychle s Pavlem dostali do dílny. Před sklizní je nervozita a my jsem si říkali, že jsme možná trošku přehnali to, že jsme po pár hodinách místním klukům řekli: „Hele tohle potřebujeme opravit, tohle musíme dokoupit a tohle promažeme“. Po cestě ten večer zpět na farmu St. Mariana, kde jsem bydleli, jsme si říkali: „Tak tohle je hodně otázka, jestli se kluci s náma budou zítra ještě bavit“. Jenže tohle je Brazílie a večerní caschasa a piva vedla k rychlému vysvětlení, co je jasným společným cílem – totiž mít co nejlepší sklizeň, co nejlepší kávu.
Naším cílem ale nebylo prudit místní borce a říkat jim, kde utáhnout matičky a kde koupit nový klínový řemen. Podstatou bylo, abychom co nejvíce prošli celý proces před sklizní až k finalizaci kávy po zpracování a co nejvíce zvýšili její potenciál a kvalitu. A tak jsme se do toho hned ponořili. Po prvním plánování jsme prošli veškeré části procesu. Začali jsme na farmách s jejich manažery, technické nastavení, agronomické postupy a aplikace. Vše probíráme do detailu včetně variant řešení. Pak postupujeme ke specifickým problémům jako je roja (kávová rez), zavlažování, přístup ke kompostu, mulčování a jednotlivým odrůdám.
u lavadoru při promývání kávy
Po úvodním kolečku po farmách a zpracovnách jsme tedy upřesnili plán a hned se ostře pustili do práce, která pak skutečně běžela naplno. Začali jsme rychle plnit plochu horních postelí na sušení mikrolotů. Všechna káva se hned po sběru třídí na „lavadoru“ a zbavuje větviček, listů a špatných třešní. To je proces, který probíhá několikrát denně podle toho kolik kávy se ten den sklízí. Lavadory- promývače jsou stoje, které mají zásobárnu vody, která se cyklicky využívá k promývání a třídění. Voda se pravidelně zbavuje materiálu, který se promývá a tedy cca 1 x denně se celý obsah, který je několik tisíc litrů, mění. Tímto zpracováním prochází veškerá káva. Tedy nejen promytá káva, ale i naturalky. Stroje fungují na principu vibrací a váhy třešní. Listy větvičky a další části, které do kávy nepatří jsou vyřazeny hned na začátku na vibrujícím sítu. Následně káva jde do mokré části, která vytváří vodní válec a v něm jsou lehké třešně (přesušené aj.) vyřazeny. Jdou pak do kategorie nejlevnější kávy. Dobrá káva se pak dále pročišťuje. Po protřídění se kávy dají sušit na tzv. patio. Letos Paulo nechal postavit zvednuté postele na sušení káv (cca 500 m2). Důvodem bylo, aby se ještě více zlepšilo schnutí kávy a celý proces byl čistší.
Sklizeň kávy a experimentální fermentace
Chtěli jsme ale zároveň s Paulem vyzkoušet řadu dalších experimentálních zpracování. Jednak běžně promývanou kávu, ale zároveň i zpracování jako je semi-washed, nebo fermentaci s vinnými kvasinkami. Ke každému procesu jsme pečlivě zaznamenávali všechny proměnné, aby se dal zopakovat. Měřili jsme vlastnosti vody, teploty vody i vzduchu a celkově vedli co nejpřesnější loglist. Pro přesnou kontrolu fermentace jsme kontrolovali kávu každé 2 hodiny. Dny dostaly přísný rytmus sklizně a Christiano se svou fordkou se točil z farmy na zpracovnu a vozil další a další kávu. Zároveň jsem se brzy dostali na kapacitní limity sušicích postelí i lidské kapacity. Stejně tak i na kapacitu fermentačních tanků, a tak jsem museli ještě více zpřesnit logistické plány, abychom nikde nečekali a aby jednotlivé fáze na sebe navazovali. Také jsme s pokračující sklizní řešili jednotlivé technické otázky, které vyvstávali. Kontrolovali jsem kvalitu sušení a postupně zlepšovali technické vybavení sušicích postelí. Ve France začíná období „zimy“ a tedy noční teploty skutečně výrazně klesají.
příprava fermentací
Východiska, výsledky, cuppingy
Jednotlivé farmy v regionu jsou různě vybavené a přístup se mění velmi individuálně. Ve France je asociace Alta Mogiana, která se snaží jednak prezentovat region, který je chráněným zeměpisným označením, tak i pořádat srovnávací cuppingy, soutěže a celkově vzdělávat. Vždy, když jsme ve France, přivezeme kávy na cuppingy a zajímá nás, co tahle mladá partička dělá a kam se posouvá. Tak jsem nyní degustovali pět lotů z jedné farmy, které byly zpracovány různými metodami. Přesně takové pravidelné cuppingy v průběhu sklizně mohou kvalitativně posouvat jednotlivé farmy, protože dávají srovnání a jsou prvními výsledky sklizně. Stejně tak i velké zpracovny, které jsme navštívili, výrazně investují nejen do technologického vybavení, které dokáže roztřídit kávu tradičním způsobem podle velikostí a barvy, ale ještě více investují do senzorických laboratoří.
Změna uvažování o kávě
Obecně celá Brazílie se snaží o výraznou změnu ve vnímání kávy. Je to ale náročná změna. Jak změnit obrovský objem v kvalitu? Jak z běžného komoditního uvažování přeorientovat produkci na výběrovou kávu a to ještě za situace, že je práce poměrně drahá oproti jiným zemím?
I proto se farmáři snaží inovovat a hledat další možné vylepšení. Jedním z přístupů a možností jsou logicky i změny z natural zpracovaných káv k promývaným a jiné možnosti. To samozřejmě má výrazné nároky na infrastrukturu a zdroje.
Snaha o promývání kávy ve velkém objemu se starší technologií není vůbec dobrá kombinace. Největším problémem je velký objem vody, který se odčerpává a chybějící zpracování odpadové vody z fermentací. Příkladem toho může být sezónní změny Ph vody v některých regionech (konkrétní problém např. okolí jezera Atitlan v Guatemale), nebo špatné využívání slupek, které nejsou dostatečně kompostované, a tak se ztrácí obrovské množství organického materiálu.
Farma Santa Tereza do Marfim
Odpovědí na potřebu promývané kávy jsou jednoznačně nové technologie depulperů v kombinaci s přesným zpracováním odpadní vody. Jenže mají farmáři dostatek zdrojů pro takovou změnu? Nemluvím o krásných exkluzivních farmách. Logicky mě zajímají běžní farmáři, kteří produkují největší objem kávy a ti mají při dlouhodobě klesající ceně komoditní kávy poměrně velmi malý manévrovací prostor. Podobné je to i se zpracovnami. Například v Etiopii v proslulém kávovém údolí Yirga Cheffe, kde jsme v posledních deseti letech byli každé dva roky, i ty nejlepší zpracovny mají stále jen hodně limitované technické vybavení a odpadní voda je velký problém, který se zatím řeší velice pomalu. Situace Brazílie je samozřejmě jiná, ale i při klesající světové ceně kávy a rostoucích ostatních nákladech je velice kritická. Celé téma udržitelnosti pěstování i zlepšení ekologie procesu by se mělo upřímně a racionálně řešit.
Kávovníkové třešně Brazil
Stejně tak u Paula na farmě je několik témat, do kterých je potřeba postupně investovat. Jak technologie, tak i celková infrastruktura farem. To půjde jen, pokud se podaří dobře prodat Paulovu kávu, a získat tak potřebné prostředky. A přesně s tím můžeš pomoci i ty!
Pokud vás téma zajímá víc – neváhejte přijít na Filtruj! 26.6. do Kasáren Karlín, kde proběhne přednáška s promítáním fotek a diskusí a degustace káv z Brazílie.
Čísla a rekordy prý zajímají každého. Tato zpráva obsahuje obojí. Devatenáctého července proběhla v Panamě 21. kávová aukce Best of Panama, kde se tradičně setkávají fantastické kávy z celého světa, především však zAsie, s řadou svých nadšených příznivců. Kávy, které se tu prodávají, jsou vždy raritní. Pěstuje se jich jen omezené množství v rámci takzvaných micro–lotů, nebo dokonce nano–lotů, tedy malé části plantáže farmy. Vedle toho, že tu člověk mohl opět ochutnat nadmírů dobré kávy, se tu letos povedlo něco opravdu výjimečného – jeden takový nano–lot vážící 100 liber (45,36 kg) se podařilo prodat za rekordní cenu 601 dolarů za libru, což dělá 1 325 dolarů za 1 kg neupražené kávy.
Konkrétně šlo o naturálně zpracovanou kávu odrůdy Geisha z Haciendy La Esmeralda. Svou cenou výrazně převýšila dosud nejdražší kávu světa, která byla, nepřekvapivě, také z Panamy. Prodala se minulý rok a rovněž šlo o Geishu. Celkový přehled všech lotů letošní aukce jsou zde. Není to ale jediná odrůda kávy, která se v Panamě pěstuje. Geisha má relativně vysoký vzrůst a ne příliš velkou výnosnost. V aukci Best of Panama se tak pravidelně dobře umísťují i panamské kávy jiných odrůd Pacamara, Catuais či Caturra, jež se tu dokonce pěstují i víc.
Panamská káva z Hacienda La Esmeralda (c) Hacienda La Esmeralda, Panama
V získání speciální kávy z micro-lotu se tady každoročně předhánějí nákupčí především z Asie a USA. Ovšem zjevně se jedná především o marketing kupce, tedy společnosti Kew Specialty Coffee Co. z Jižní Koreje, protože celková velikost lotu je 45,36 kilo a po upražení má káva cca o dalších 18 % méně. Kupci se tedy zřejmě pokusí prezentovat kávu jako nejdražší a tedy i nejlepší na světě. Panamě se podařilo si na trhu s kávou vybudovat, díky letům práce nejen na farmách, ale i právě prostřednictvím dobré propagace jednotlivých farem a inovacemi, výsostné postavení. Asijské pražírny tak v současnosti posouvají hranici kvality kávy k neuvěřitelným výsledkům.
Ti úspěšní a ti chudí kávový farmáři
Samozřejmě to neznamená, že každá káva z Panamy se prodává za stovky či dokonce tisíce dolarů za kilogram. Většina se pohybuje v běžných cenových relacích. Existuje však skupina farem, které si vybudovaly zcela jedinečné postavení. Letošní výsledky aukce to potvrzují a výrazně posilují a zároveň ukazují, že tento směr je pro farmy velice výhodný.
Chutě se proměňují, a s každou sezónou se podle podmínek proměňují i kávy. Přesto je jasné, že panamské kávy z farem, které dosahují těchto fenomenálních úspěchů zůstávají super kvalitní a naopak se snaží dále zlepšovat. Káva, která prolomila cenové rekordy v letošní aukci, měla dle bodového hodnocení SCA 94,11 bodů ze stobodové škály. V této nejvyšší lize se po celém světě pohybuje řada skvělých farem snažících se svou kávu prodat. Většina z nich se samozřejmě nikdy ani nepřiblíží k úspěchům panamských superfarem. Panama je totiž díky své infrastruktuře a ekonomické situaci mnohem dále než například africké země. Přesto je zajímavé, že v řadě z nich se pěstují kávy, které mají bodové skóre podobné jako letošní vítězná káva. Ale ani to nezaručuje, že by za ně farmáři dostali i jen 10 % ceny vítězné Panamy. Jak po napsání článku upozornil v komentáři Jaroslav Tuček přesto se to ojedinělým etiopským farmám začíná dařit a dobrým příkladem toho je letošní aukce z farmy Gesha Village. Její výsledky jak kvalitativní tak finanční ukazují jaký potenciál geishy z Etiopie začínají mít a cestu jakou se farmy sázející na kvalitu budou snažit jít.
Farmářka kávy Yirga Cheffee Konga, Jižní Etiopie (c) Daniel Kolský
Super kvalitní, ale jiná realita – africké arabiky
Exkluzivním africkým arabikám se jen málokdy podaří překonat cenu 10 dolarů za kg. Například v případě etiopské kávy mají díky dlouhodobým kontraktům, vztahům a pravidlům kávového obchodu některé evropské státy dokonce větší zisk z prodeje než samotná Etiopie. Největším paradoxem ve vztahu k odrůdě Geisha a jejím výsledkům v Panamě je pak fakt, že je původem z okolí města Gesha v jižní Etiopii. Tato odrůda se sice v Etiopii opět pěstuje, přestože není příliš oblíbená pro nižší výnos a další nepříznivé faktory, zdejším farmářům i kávovým prodejcům se zatím nepodařilo přesvědčit asijské nákupčí, aby udělali tak zběsilé rozhodnutí a hnali ceny do takových výšin, jako v případě kávy z Panamy. Je to dáno i tím, že v Etiopii se celkový přístup ke kávě i k této specifické odrůdě sice mění, ale jen velice pomalu a jen v několika farmách a zpracovnách. Zároveň Etiopie prochází poměrně zásadní změnou celé struktury trhu ke které se vrátíme podrobněji v některém z příštích textů, protože potřebuje detailně popsat. Zatím se nepodařilo přesvědčit více hráčů, aby se věnovali mikro-lotům, ale i tak v řadě oblastí se alespoň daří zlepšit sběr kávový třešní a následné zpracování. Přesto úspěchy srovnatelné s kávou z Panamy jsou ještě velice daleko. Velice zajímavé jsou v tomto kontextu kávové projekty ve Rwandě a Etiopii, které dělá Technoserve.
Kávové zahrady na cestě do Koke, Yirga Cheffee, Jižní Etiopie (c) Daniel Kolský
Která káva je na světě nejlepší?
Ve světě kávy existují tisíce názorů na chuť té „správné kávy“. O to složitější je pak odpovědět, která to vlastně je. Přesto se jedná o jednu z běžných otázek hostů kaváren a prodejen zrnkové kávy. „Dejte mi prosím to nejlepší, co máte,“ říkají často. Zní to jednoduše. Běžní milovníci kávy často tvrdí, že tu nejlepší kávu měli před několika lety na dovolené v Itálii. Myslím, že na dovolené chutná káva vždy skvěle, právě protože jsme na dovolené. Tam nám připadá skvělé kde co. Protože každý bude bojovat za to, že štrůdl od jeho maminky, nebo babičky, je ten nejlepší na světě, bude také každý obhajovat tu kávu, kterou sám považuje za nejlepší.
Od degustace kávy k emocím a zase zpět
Když se ovšem oprostíme od emocí, můžeme kávu skutečně objektivně hodnotit na základě výsledků ochutnávání tzv. cuppingu, a to na základě třídění tzv. screeningu a na základě řady dalších kritérií a veličin. Pro kvalitní pražírny představuje vedle fyzikálních a chemických vlastností (správná vlhkost a stav zelené kávy) nejdůležitější kritérium právě výsledek degustace.
Nákupčí kávy jednotlivé vzorky před nákupem káv vždy degustují. Pražiči a baristé zase chutnají výsledek pražení. K degustaci kávy existuje mnoho přístupů, různá bodová hodnocení a odlišené specifické popisy (tzv. deskriptory). Jeden z nejuznávanějších standardů představuje v posledních letech hodnocení podle SCA (Specialty Coffee Association). Degustační protokol je ke stažení zde.
Cupping Prague Coffee Festival (c) Coffee Embassy z.s.
Řekněme, že jsme nejprve degustacemi a srovnáváním kalibrovali naše znalosti i schopnosti, následně odborně degustovali kávu a dobrali se k objektivnímu bodovému výsledku, který je excelentní. Problémem ovšem je, že i přestože se bude jednat o zcela výjimečně kvalitní kávu, nemusí to znamenat, a bohužel často vůbec neznamená, že to bude oblíbená káva chutnající většině zákazníků. Často to bývá právě naopak. To také neznamená, že by si milovníci kávy, a především zájemci o svět výběrové kávy, měli dříve, než kávu ochutnají, dělat jakýkoli názor.
Aby člověk našel to, co mu vyhovuje a co ho zajímá, musí zkoušet a degustovat co možná nejvíce zajímavých vzorků všech druhů káv. To, že je něco v super obalu, nebo původem z berlínské pražírny, nemusí rozhodně znamenat, že se jedná o to nejlepší na světě. Nebuďte snoby a degustuje. Dělejte si názor až podle toho, co vypijete, a ne podle Instagramu.
Zpracovna kávy Amaro Gayo, Jižní Etiopie (c) Daniel Kolský
Kávové jistoty
Existují tedy ve světě kávy vůbec nějaké jistoty? Ano. Třeba to, že se nic nezmění na tradičních odbornících tvrdících, že nejlepší káva je Jamaica Blue Mountain, anebo cibetková káva. Jistě, obojí jsou specifické lokální zajímavosti. Ale nejlepším dezertem světa nejsou ani hořické trubičky, ani lázeňské oplatky. I když… Jistotou také zůstává, že ještě dlouho budou probíhat významné a dlouhé diskuse na téma, která z „italských“ káv je nejlepší. Naštěstí máme i spolehlivé zdroje. Podle nich je nejlepší káva v Hypernově u rybiček.
Jsme v Indonésii. Konkrétně na Sumatře. Ještě konkrétněji u jezera Toba. A úplně nejkonkrétněji na ostrově Samosir, který v podstatě není ostrovem, ale poloostrovem.
Pohled na jezero Toba, Samosi, Severní Sumatra, Indonésie (c) Michal Truksa
Jsme tu proto, abychom navázali užší spolupráci s místními farmáři a také abychom připravili „půdu“ pro projekt Coffee Embassy. Cílem je vytvoření kávové farmy spojené s výkupnou a zpracovnou kávy. Po fázi, kdy jsme se především věnovali co možná nejdetailnějšímu zmapování situace okolo pěstování kávy na ostrově se nyní připravujeme na vyexportování kávy od šesti kávových farmářů.
Jednotlivé farmy jsme vybrali na základě několika faktorů: rozdílná nadmořská výška, stáří a typ kávovníků, ochotě farmářů s námi spolupracovat. Dalším kritériem byl i přístup jednotlivých farmářů k pěstování a zpracování kávy.
Nakupujeme materiál na výrobu tzv. africké postele na sušení kávy (c) Michal Truska
Po Sumatře jezdíme na motorkách, protože to je nejlepší způsob jak se k nejzapadlejším farmám dostat. Často k nim totiž vede jen prašná cesta. Kávu nakupujeme přímo od farmářů, chceme zkrátit počet překupníků kávy na minimum a zároveň být s farmáři v přímém kontaktu. To nám dává mnoho prostoru pro samotnou spolupráci. Jen tak můžeme efektivně pracovat se způsobem zpracování kávy, kvalitou sběru a pěstováním kávovníků. Zároveň tak dokážeme nejlépe vidět reálné potřeby rodin farmářů. Společně se snažíme i hledat řešení konkrétních problémů, které na farmách potkáváme. Nechceme místní přístup k pěstování a zpracování kávy měnit, ale spíš ukázat jaké jsou možnosti. Naučit farmáře sbírat pouze zralé třešně, zdokonalit způsob promývání a fermentování kávy. Často jen přesvědčit, aby se použila na promývání čistá voda, nebo ukázat sušení na tzv. afrických postelích.
Kávové třešně na farmě farmáře Johna (c) Michal Truksa
S farmáři trávíme celé dny na jejich farmách, sbíráme kávové třešně, pijeme kávu, jíme rýži a sesbíranou kávu poté zbavujeme primární slupky.
Konkrétní problémy s pěstováním, škůdci a zpracováním řešíme s kávovými experty z Indonésie a samozřejmě s naší kávovou expertkou Zuzanou a expertem José Manuelem „Chepem“, kteří pracují na druhém projektu Coffee Embassy v Nikaragui.
Mladí farmáři se ptají jak bojovat s fumaginou černou houbou, která napadá listy kávovníků při velké suchu (c) Michal Truksa
Také vycházíme z dalších zkušeností, které lidé z Coffee Embassy načerpali na kávových cestách po Africe a Střední a Jižní Americe. Často jsou to jednoduchá řešení, ty ale bývají i v běžném životě nejúčinnější, že?
Někdy se věci nedaří tak, jak by člověk chtěl. Před lety jsme se rozhodli pro co nejpřímější vztahy s farmáři. Postupně jsme kromě fair trade káv začali pracovat s farmáři zcela přímo bez dalších mezičlánků. Cíle je podpořit konkrétního kávové farmáře a zároveň si zajistit kvalitní kávu. Hledali jsme pro to ideální cestu a vyslali tak do vybrané farmy vlastního člověka, který dohlížel na pěstování a zpracování kávových třešní. Tento způsob se označuje termínem „direct trade„. Sám tenhle termín je hodně nadužívaný a píšeme o něm v jednom z našich předchozích článků.
Za kávu jsme farmě nabídli více peněz, než by dostala na běžném trhu. Odpovídala předpokládané dosažené jakosti. Její majitelé se od našeho zástupce navíc mohli dozvědět o nových trendech, postupech a kvalitě, kterou nejen vybrané evropské pražírny a jejich zákazníci vyžadují. Někdy se to však, jak to tak bývá, vše zašmodrchá a vy zjistíte, že některé cesty jsou zkrátka slepé.
Nezralé nechceme
V neděli jsme byli na sběru. Opět se sbíraly nezralé třešně. Můžete farmáři stokrát vysvětlovat, že je nutné sklízet jen zralé plody a po sto prvé máte pocit, jako byste mu říkali úplnou novinku. Když se stále nic neměnilo, dohodli jsme se, že se aspoň třešně vytřídí po sběru. I přes to jsme při „dry millu“ (poslední fáze zpracování před pytlováním) zjistili, že 1,14 % zrn je ze zelených třešní a 6,29 % má defekt, což hodně překračuje přípustnou hranici. Defekty a nezralá zrnka výrazně ovlivňují výslednou chuť kávy.
Mnoho zelených třešní a defektů
Teď bylo třeba vyřešit, co s tím. Měli jsme pocit, že takové jednání není férové, protože platíme o dost víc, než je tady běžné. Nemluvě o dalších benefitech. Těžko se však pracuje s někým, kdo má zcela jinou představu o jakosti kávy. Komu na ní nezáleží. Cena kávy je na ní nicméně extrémně závislá. V Nikaragui by navíc nikdo tak vysokou cenu za tak nízkou kvalitu kávy nezaplatil. Kávu je tu možné koupit od mnoha jiných dobrých farmářů. Proč to tady musí být tak složité?
Dobrá káva bude
Zásadní problém tkví v nedodržení domluvy, že pěstování, sběr i další fáze zpracování kávy budou odpovídat určitému standardu. Těmto farmářům jsme tedy řekli, že pokud se situace nezlepší, rozloučíme se.
Ve čtvrtek jsme na farmu jeli znovu. A znovu to nedopadlo dobře. Bylo to vlastně o dost horší, protože sbíraly jen děti a káva byla ještě zelenější než posledně. Vysvětlil jsem tedy hlavě rodiny, že takhle to opravdu dál nejde. Pokud nejsou schopni pracovat se sběrači kávy a dohlížet na ně, je opravdu nutné aspoň zajistit další přesnější zpracování před tím, než se káva začne promývat.
Když sbírají kávu děti bez dozoru
Ujistili nás, že to samozřejmě udělali. Ale jak se ukázalo, neudělali. Analýza další várky v „dry millu“ ukázala, že skoro 2 % zrnek je nezralých a 7 % má defekty. Na místě jsme tedy řekli, že tuhle kávu neakceptujeme a jestli se situaci nezmění, v pondělí vypovíme smlouvu na letošní sklizeň kávy a farmáři budou muset vrátit část z předzaplacených peněz. Dál jsme se jim to však snažili vysvětlovat a dojít ke shodě. Byla to škoda, kdyby se sbíraly jen zralé třešně, mohla z toho být opravdu skvělá káva.
Je středa – vypověděli jsme smlouvu a dohodli se, že kávu, která neodpovídá našim standardům, prodáváme na místní trh. Zvláštní pocit. Celý tento projekt stál hodně sil. Věřili jsme, že malými postupnými krůčky dosáhneme pokroku a bude to ku prospěchu obou stran. Nepovedlo se. Nedá se pracovat s někým, komu je jedno, jaký bude výsledek celoroční práce.
Zítra ráno vstaneme a bude pokračovat tam, kde to smysl má. Zdá se, že se letos podaří získat skvělou kávu z několika dalších farem. Už se na ní těšíme. A vy můžete také.
Náš kamarád Anča nás vzal do místní super kavárny, která se rozhodně může pyšnit bezvadným výběrem káv. Rozhodně lepší než cokoliv po cestě na letišti i cokoliv co jsme dosud mohli v Medanu pít.
Dali jsme si několik různých káv z oblasti Gayo hodně na severu Sumatry (cca 2 dny na motorce z Medanu) a kávu z oblasti Sidikalang – severozápadně kousek od jezera Toba a jejich Gr. 1 výběr z káv co mají v nabídce.
Kavárna s pražírnou Medan Sumatra Indonesie
Nechali jsme si udělat tři espressa a jeden frenchpress. Espresso z Gr. 1 a z Gaya hodně fajn, frenchpress z Gr. 1 byl také velice zajímavý ovocitý s lehounce zemitou podchutí dost typickou pro místní odrůdy i zpracování. Více o chuťových pofilech chceme psát postupně z dalších míst až budeme mít více nadegustováno.
Když jsme následně prohlíželi kávu v zrnu Gr 1. byl sice docela dobře přebraný, ale na naše standardy tam stále bylo hodně moc defektů. Gayo, na tom bylo o hodně hůř i když se musí přiznat, že chuťový profil byl dost dobrý. Když člověk nejdříve cuppoval a následně viděl zrna bylo to docela úsměvné. Každopádně to nebylo tak hrozné jak to podle defektů vypadalo, ale o hodně horší než Gr. 1.
Zelená káva ale stále obsahuje hodně defektů
Co bylo zajímavé byly ceny. Majitel coffeeshopu spolu se svojí rodinou skupuje kávy z menších zpracoven a farmářů, dále je zpracovává, selektuje defekty a připravuje je k exportu pro zahraniční společnosti. Bavili jsme se s ním o jeho business modelu a způsobu fungování, což bylo dost zajímavé. Jeho letošní prodejní cena zelené kávy v exportním stavu pro Gr 1. Gayo (14 % vlhkosti) je 75000 IDR za kg, tedy cca 140 Kč/kg. Kávu exportuje při vlhkosti 14 % a občas pro některé zákazníky ji dosušuje na 12 %. Jakékoliv další zpracování zvedá cenu přibližně k 80000 IDR za kg, tedy cca 150 Kč/kg.
Vcelku se dá říci, že kávy byly tmavěji pražené, některé i dost za druhé praskání což tedy je tady v místě stále hodně světlé pražení. Každopádně pořád to bylo dost dobré, aby si zachovávali výrazný chuťový profil a člověk mohl oproti jiným kávám, které jsou tady prodávané již mleté, poznat velké chuťové rozdíly mezi jednotlivými oblastmi i odrůdami.
Zatím nejlepší výběr káv – kavárna v Medanu, Sumatra Indonesie
Zítra vyrážíme na konkrétní zpracovny v okolí jezera Toba a k farmářům, které známe z naší poslední cesty. Držte palce! Čus!
O tom, že byla Zuzana Černá loni sklízet kávu v Nikaragui, jste se mohli dočíst v předchozím postu tady .
Zuzana z Nikaragui organizovala festival, měla na něm spolu s Jose „Chepe“ Manuel Betanco skvělou přednášku o kávě a farmách v Nikaragui. A nyní je již opět zpátky na sklizeň kávy. Káva ze sklizně je především pro Coffee Embassy a pražírny mamacoffee a Original Coffee.
Oproti loňské sklizni, která byla pouze pro konkrétní pražírny letos je projekt mnohem více otevřen i pro další pražírny. Cílem je najít několik různých mikrolotů z více farem. A i malinké pražírny mají možnost prostřednictvím Coffee Embassy získat unikátní kávy.
Fotka ze sklizně kávy na Sumatře (c) Michal Truksa
A protože sklizeň probíhá i na jiných místech světa, Michal a Franta se vydali na docela opačnou stranu na sklizeň na Severní Sumatře v Indonésii. Opět cílem jejich cesty jsou kávy pro Coffee Embassy i pro několik konkrétních pražíren, ale pokud by vás zajímala káva z této oblasti ozvěte se Honzovi Horákovi.
Rozhodli jsem se začít pravidelně psát blog z letošní sklizně. Z konkrétních míst o radostech i problémech, které na řešíme. Snad se zadaří s budeme schopni kromě textu a fotek doplnit i nějaký vlog.
Fotka ze sklizně kávy na Sumatře (c) Michal Truksa
Fair Trade neboli férový obchod vznikl jako reakce na nepříliš etický obchod s kávou na klasické burze. Tato certifikace zaručuje, že byla káva pěstována a dodána na trh dle stanovených norem. Nejpoužívanější jsou normy stanovené FLO – Fairtrade Liberation Organisation.
Tyto normy zakazují: dětskou práci, nucenou práci a diskriminaci na pracovišti. Dle FLO musí být pěstování v souladu se zásadami udržitelného rozvoje životního prostředí. Pravidla vymezují i používání herbicidů a pesticidů.
Pěstitelé kávy se sdružují do družstev (ve kterých bývá 200 – 8000 členů), která mají demokratické vedení a hájí práva všech svých členů. Certifikace zajišťuje, aby obchod proběhl podle všech podmínek spravedlivého obchodu. Peníze za kávu dostane celé družstvo. To část zisku rozděluje rovnocenně mezi pěstitele. Zbylá suma se využívá na rozvoj komunity. Některá družstva investují do technologií na zpracování kávy, jiná do vzdělávání nebo zlepšování místní infrastruktury. Dopad férového obchodu je tedy na úrovni společenství, ne na úrovni jednotlivce. Certifikované musí být všechny složky prodejního řetězce, tedy družstvo, dovozce, i pražírna.
Hlavní nevýhodou férového obchodu je chybějící zaměření na kvalitu. Ceny jsou paušální a kvalita zrn není nijak zohledněna, pěstitelé proto nejsou nijak motivováni.
